Vyrůstala jsem ve Vietnamu, v malém domě s babičkou a tátou. Vůně rýže na sporáku, tiché večery, svět, kde všechno dávalo smysl. Bylo mi tam dobře — tak, jak může být dobře jen dítěti, které ještě neví, že se něco může změnit.
V osmi letech se půda pod mými nohama rozhýbala. Bydlení u druhé babičky, jiné prostředí, jiný režim. Nikdo mi neřekl, že je v pořádku, když mi je těžko — tak jsem se naučila, že to prostě neříkám. Funguju. Zvládám. Jsem silná. A tenhle autopilot mě pak řídil dalších dvacet let, aniž bych o tom věděla.
V šestnácti přišla další změna — stěhovala jsem se za maminkou do Evropy, do České republiky, 9000 km od mých babiček, kamarádů, od všeho, co jsem znala. Všude kolem mě lidé, kteří na mě mluví, a já jen koukala a snažila se odhadnout, co by to asi mohlo znamenat. Asi si dokážete představit, kde bylo moje sebevědomí. A ještě k tomu puberta — všechny pocity se tisíckrát zvětšily.
Ale taky mi byla nabídnuta obrovská příležitost pro růst. Jako by mi život řekl: „Máš možnost si vybudovat lepší verzi Duong, ale nech si jen to, co se ti tady bude hodit — a zbytek si předělej od základu.“
Ty první roky byly náročné. Ale maminka mi řekla větu, která ve mně žije dodneska: „Můžeš se stát kýmkoliv chceš. Věřím v tebe.“
Tak jsem tomu uvěřila. Naučila se česky, odmaturovala a vystudovala ekonomiku a management v jazyce, který jsem v šestnácti neuměla ani vyslovit.
V Praze jsem nastoupila do mezinárodní vzdělávací společnosti a zjistila, že zprostředkovávat vzdělávání je to, pro co hořím. Targety, pipeline, deadliny — a já jsem v tom žila, ne jen přežívala. Patřila jsem mezi nejlepší v týmu a milovala jsem každý den té práce.
Ale důležitější než výsledky bylo něco jiného. Poprvé jsem na vlastní kůži pochopila, co to znamená žít pod tlakem výkonu. A právě proto dnes rozumím lidem, kteří za mnou přicházejí — ten tlak neznám z učebnic, znám ho z vlastního těla.
Pak přišel Londýn a NLP Academy — místo, kam chodí lídři z celého světa se učit nástroje transformace neurolingvistického programování přímo od spoluzakladatele, profesora Johna Grindera. Měla jsem tu čest pro něj pracovat. Působila jsem jako klíčový člen týmu, trénovali a mentorovali mě John Grinder a hlavně Michael Carroll, ředitel akademie. Znělo by to jako skvělá položka do životopisu, ale ve skutečnosti to nejcennější bylo něco úplně jiného — každý den jsem NLP aplikovala na sobě. Nebyla to teorie, kterou jsem se učila. Byl to způsob, jakým jsem žila.
A tehdy jsem pochopila věc, která změnila celý můj pohled na svět: většina lidí nežije svůj život. Žijí vzorce, které zdědili nebo nevědomě převzali od druhých — a ani o tom neví.
Postupně jsem integrovala NLP s neuroplasticitou, psychosomatikou a prací s vnitřním dítětem. Myslela jsem si, že jsem připravená na cokoliv.
A pak jsem se stala matkou. A zjistila, že na tohle mě žádný výcvik nepřipravil — protože mateřství vám nenastaví zrcadlo k tomu, co umíte, ale k tomu, kým jste. Každá reakce na dítě se stala vědomou volbou: předám dál starý vzorec, který jsem zdědila, nebo tady a teď vytvořím nový? Mateřství se stalo mou nejhlubší laboratoří osobní transformace.
Dítě, které se v jednom roce naučilo přežít bez mámy. Teenagerka, která v nové zemi nerozuměla ani slovo — a přesto si nějak vybojovala místo mezi nejlepšími ve třídě, sama nevím jak. Holka, která se zamilovala do vzdělávání a do toho, co s lidmi dokáže udělat. Žena, která zevnitř zná, jaké to je držet všechno pohromadě — kariéru, rodinu, očekávání — a tvářit se, že je to v pohodě. A matka, která se jednoho dne rozhodla, že tady ten řetězec zděděných vzorců končí.
Dnes vytvářím bezpečný prostor pro lidi, kteří jsou zvyklí být silní pro všechny kolem sebe, ale někde cestou zapomněli být silní taky pro sebe.
Neopravuji Vás. Vracím Vás k sobě.
